V bříšku

V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:

-          Věříš v život po porodu?

-          Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně pro to, abychom se připravili na to, co bude pak.

-          Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?

-          To přesně nevím, ale určitě tam bude více světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.

-          No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený – pupeční šňůra je už teď moc krátká.

-          Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.

-          Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic než vleklá stísněnost v temnotě.

-          No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.

-          Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?

-          No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.

-          Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.

-          Ale někdy, když jsme zticha, můžeme zaslechnout, jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom…

(autor neznámý)